V noci na neděli jsem si zase pouštěl album dobových krylovek. Patří to k tradici jednadvacátého srpna. Uvědomil jsem si přitom, že bychom vlastně za sovětskou okupaci Československa měli být vděční.
Tedy ne snad proto, že bych patřil ke komunistům a schvaloval ji. Ruské tanky v československých ulicích snad definitivně ukázaly, jak to Sověti se svým přátelstvím myslí.
Na sovětskou okupaci se dá dívat různýma očima: pravdou ale je, že šlo o polidštění komunismu, nikoli o návrat k normálnímu životu. Vždyť co bylo tehdejším heslem? Demokratizace, ne demokracie! Typické komunistické slovíčkaření, snaha zaplácnout lidem hubu bezobsažným žvaněním. Jak by to asi dopadlo, kdyby došlo k nepředstavitelnému a sovětská věrchuška nechala československé komouše dělat si, co chtějí? Nakonec by se soudruzi beztak sežrali mezi sebou – stejně jako tomu nakonec bylo za normalizace.
Od srpna 1968 už nikdo rozumný v Československu nemohl ani omylem žít v klamu, že Rusové jsou naši přátelé. Nebyli jsme v sovětském bloku ani první, ani poslední, kdo projevil svoji nespokojenost s primitivní asiatskou představou o správné vládě, důležité je, že jsme se ozvali a poměrně dlouho statečně vzdorovali. I když to nakonec skončilo potupným udavačstvím a sebemrskačstvím. Zaplaťpánbu je ta doba dávno pryč.
Smutné je, že jsme si „poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ pořádně nevzali k srdci. Léta letoucí platilo, že „československá vláda požádala o bratrskou pomoc“. Každý věděl, že je to lež, ale „muselo se to“ říkat. Dneska se (pořád ještě) nic říkat nemusí, ale říká se kdejaká blbost. Nejsou dobrovolné klapky na očích ještě horší?, povzdechl jsem si večer na facebooku.
Svého času jsem byl docela šokovaný, když jsem zjistil, že si studenti nedělají legraci, když nevědí, co se stalo 21. srpna 1968. Věřím, že mezi ně nepatříte, ale i tak se jistě s chutí začtete do archivních zpráv americké tiskové agentury UPI referující o sovětské invazi do Československa.